Viděli a vyslechli jsme (Cardiff, Wales)
Český národní symfonický orchestr je relativně mladé těleso. V roce 1993 ho založil trumpetista Jan Hasenöhrl. Na začátku roku 2007 přebíral (od Američana Paula Freemana) šéfdirigentskou taktovku Libor Pešek. ČNSO prokázal, že je orchestrem „mladým“ též v jiném smyslu než pouhým pohledem na jeho věkový průměr. Veden rezervovanou, ale sebejistou osobností Libora Peška, prodchnul večer sál Sv. Davida radostným muzicírováním.
S úžasnou vervou hraný Taras Bulba nepostrádal pevně přesvědčený styl. Už v první větě „Smrt Andrijova“ nadchla Peškova precisnost a neúzkostlivé hlídání dynamiky – zejména kde se střídají žesťové pasáže s varhanními - ale v neposlední řadě také celkové vyvážení zvuku varhan a orchestru. S výrazem přednesené toužebné téma lásky, ani jednou nepostrádalo smysl pro napětí v očekávání zlé předtuchy. Skvělá žestová sekce názorně odhalila svou sílu a přesnost, zvěstujíce trombonovým tématem příjezd Tarase Bulby. V části druhé, „Smrt Ostapova“, smyčce vhodně doplnily svírajícím hraním dobře nastíněný podklad pevného pochodového tempa, ač samotnému momentu Ostapovy smrti scházela ona násilnost a síla, na jakou tato pasáž má potenci. Kontrasty – i paradoxní shody – nálad třetí věty byly mohutně artikulovány a vzrušující závěr byl zdařile naplněn smyslem pro bolestiplné štěstí, kde smrt neznamená přiznání porážky a kde je pouhý „fakt“ smrti překonán obrovským vlastním i národním sebevědomím, a to zcela bez náznaku nabubřelosti, či šovinismu (ať už zní český ekvivalent tohoto slova jakkoli). Zkrátka interpretace přesvědčivá a oddaná.
Orchestr poté doprovodil sólistku Chloë Hanslip ve Skotské fantazii Maxe Brucha. Přiznávám, že toto dílo mne nikdy příliš neoslovilo – vždy mě ohromí obrovským nafukováním vlastního materiálu, které dusí (určitým způsobem velice přitažlivou) látku lidových motivů načančaným orchestrálním přepisem a je celkově jakoby přislazené umělým sladidlem. Ani tentokráte nevyvolalo dílo nadšení a obrat v mém přesvědčení, ale musím zde říci, že samotné hraní Chloë Hanslip už mě nejednou roztřáslo. Skutečný smysl pro píseň, zdálo se, podtrhoval vše, co dělala. Také krása jejího tónu a dokonalá lyričnost čišela i z Bruchových plamennějších pasáží. Přemíru těžkopádnosti, zapsanou v notách orchestrálního doprovodu, sólistka dosti kompenzovala svěžestí a upřímností svého přednesu. Ve druhé větě, na motiv nápěvu z písně „The Dusty Miller“, kde kontrabasy po dudácku mečí ve veselém skotském duchu, učinil její ryzí temperament takovou náladu méně spornou než bývá obvykle. S jistotou hrající Chloë Hanslip nečinily dvojhmaty evidentně žádné potíže. Její přirozená výmluvnost se opět prosadila ve třetí větě ve variacích na téma písně ‘I’m a doun for lack o’Johnnie’, aby zde napravila přecitlivělost Bruchova zacházení s překrásnou melodií. Potěchou byly samy o sobě některé tmavší tóny jejích závěrečných pasáží. V poslední větě proplula Hanslip technickými výzvami a dokázala vyjádřit intimitu a duchovnost, která je u tohoto díla slyšet jen zřídka. Vůbec poprvé jsem navštívil koncert Chloë Hanslip a velice příjemně jsem byl překvapen – ač bych si snad jen přál, aby to bývalo bylo s hudbou, která je mi milejší.
Osmá Dvořákova symfonie je naopak dílem, pro které jsem vždy nacházel zalíbení. Navíc, český orchestr i dirigent, oba hodni své úcty, by měli nabídnout krásné a příjemné představení. A přesně díky této kombinaci orchestru a dirigenta jsme měli možnost slyšet skutečně kvalitní interpretaci. Dvořákova „Osmá“ není typem symfonie ve znamení zápasu. Nesnaží se sdělit řešení jakýchkoli konfliktů. Spíše může na člověka působit jako dílo vyjadřující klid z už vyřešeného. Dirigent proto čelí výzvě nenechat dílo vyznět strojeně a samolibě, a nevytvořit přitom pouze předstírané drama. To se Peškovi zajisté povedlo. Již úvodní Allegro con brio s úchvatným rytmicky veselým popěvkem navodilo dojem hlubokého uvolnění a pohody. Ale jistě, tu a tam se slunko schovalo za mraky (jsem snad jediný, ve kterém vždy vyvolá tato symfonie meteorologické asociace?), ale Pešek odolával byť sebemenšímu pokušení v tomto smyslu přehánět. Jak rychle se mraky objevily, stejně tak rychle se rozehnaly. Dřeva a lesní rohy hrály v této rozzářené části věty citlivě se vznešenou delikátností. V Adagiu druhé věty vysvitla zpřízněná záře –svým způsobem více stabilní nálada, schopna pojmout a neutralizovat jakékoli dočasné trhliny, či jiné rušivé vlivy, které by mohly nastat. Spojující klenba takové rovnováhy, držící pohromadě hudební fragmenty serenády a ptačího zpěvu, vesnické kapely a jemného vánku, vypovídá o hlubokém klidu, na tomto koncertě tak nádherně zachyceném.
Třetí věta, v náladě Dumky, začíná lehce melancholicky, ale této melancholie si dopřává záměrně. Poté ustupuje některým pastorálně průzračným pasážím, jarem pučícím v probouzející se život, kde o sobě smyčce ČNSO dávaly velice efektně vědět. Podzimní finále - Allegro ma non troppo – přináší, spíše než předzvěst zimy, klidnou náladu spokojené sklizně úrody a slávy na její počest. Peškovo nádherně prostorné pojetí, zejména prvního tématu (to je ono téma, často označované za Elgarovské) a veselá bujarost lidového tance a jeho variací posléze ustoupila jemnému klidu. Ačkoliv symfonie končí dalším výbuchem hektické hudby, bylo zřejmé, že záměrem Peškovy interpretace bylo zdůraznit její pastorální průzračnost. Celý koncert tak dospěl k velice uspokojivému závěru.
Český národní symfonický orchestr nepřekvapil ani neoslnil – tak či onak, Pešek není typem dirigenta, který by se o to snažil. Co se orchestru podařilo předvést (zejména ve Dvořákovi), bylo oddané hraní plné opravdového porozumění v zájmu posloužit svými značnými schopnostmi hudbě, spíše než vlastnímu „image“. Kéž by to spolu s dirigenty mohly vždy předvést i orchestry slavnější a déle zavedené!
Glyn Pursglove
Zpět
