Hudební rozhledy
PRAŽSKÉ PROMS i letos úspěšné - Obecní dům, Mlýnec, Akord klub, Divadelní loď „Tajemství“...
Křižník Potěmkin, Noc stříbrného plátna, Tisící prvá noc…Jestliže jsem loni konstatoval, že první „zahřívací“ ročník nového pražského letního festivalu Proms slibuje mnoho dobrého a určitě obohatí letní sezonu, pak po letošním druhém nemusím na tomto hodnocení nic měnit. Mezi 22. 6. a 16. 7. mělo pražské publikum a s ním mnoho zahraničních turistů, kteří tvoří většinu návštěvníků, možnost zhlédnout devět koncertů, několik jazzových večerů ve dvou klubech (Mlýnec a Akord) a dokonce jedno představení barokní opery na lodi bří Formanů. Agentura Českého národního symfonického orchestru a dvě osobnosti za festivalem stojící, Jan Hasenöhrl a Libor Pešek, první organizačně i umělecky a druhá umělecky i zkušenostmi a znalostmi z londýnského originálu, jsou zárukou, že festival si udrží vysokou laťku i nadále.
Trochu riskantní je určitě provázanost s jediným orchestrem (ČNSO) a s jediným sálem – Smetanovou síní. Pro mluví velká flexibilita orchestru, možnost zvaní dalších hráčů a hlavně jeho zkušenosti s nejvíce žádaným „letním“ repertoárem typu filmové a televizní hudby, muzikálu či skladeb sahajících až k jazzu a swingu. Hned úvodní koncert, jediný červnový, s kombinací hudby a filmu, byl největší událostí přehlídky. Známý Ejzenštejnův snímek Křižník Potěmkin byl ve Smetanově síni doprovázen dosud u nás neprovedenou hudbou, vytvořenou z úryvků ze Šostakovičových symfonií. Sám skladatel se toho nedožil a i když byl výborným fi lmovým tvůrcem, tak by asi tuto verzi z roku 1976 dotvořil jinak. Nicméně sílu jeho hudby vybranou dobovými sovětskými muzikology a schválenou stranickými orgány při restauraci nové kopie geniálního filmu (dnes, bez ideologických interpretací, teprve můžeme ocenit jeho „němou“ ale o to hlasitější výpověď) publikum ocenilo, byť v – bohužel – málo zaplněném sále.
Obrovskou zásluhu na tom však měl i orchestr, který nic nepodcenil a synchronizace jeho hry s dějem, odehrávajícím se na plátně nad pódiem, byla především díky dirigentovi Janu Chalupeckému mistrovská. Filmovou strunu rozehrál ČNSO i při koncertu Noc stříbrného plátna s Italem Marcellem Rotou 7. 7., kdy hlavní hostující dirigent orchestru a synovec skladatele Nina Roty řídil večer pouze ze skladeb svého slavného strýce. Ten nejvíce proslul hudbou k Felliniho filmům, ale psal i pro Viscontiho, Zeffirelliho a dokonce i F. F. Coppolu. Zazněla hudba k Amarcordu, Silnici, Gepardovi, Darmošlapům, Kmotrovi a dokonce i skladatelův Koncert pro smyčce. Úspěch byl opět obrovský a rovněž návštěvnost byla lepší! Dobrá zpráva pro ty, co nemohli přijít: koncert bude opakován během podzimních abonentních koncertů!...
V Noci ostrovů 12. 7. ČNSO dirigoval Petr Altrichter a skladby inspirované britskými ostrovy měly pod jeho pevnou rukou a gestem (a možná i s více zkouškami) hned dokonalejší tvar a vyznění. Skvělou návštěvu měly oba závěrečné koncerty, přestože termínově nevýhodně posazené těsně za sebe o víkendu – sobotní Carmina burana s kolumbijským Germánem A. Gutiérrezem, triem sólistů a americkým sborem. Tempově a s temperamentem a nezbytnými emocemi vystavěné dílo přimělo publikum vyprodaného sálu k nadšeným ovacím ve stoje, což se opakovalo i v neděli na zakončení festivalu při koncertu s Liborem Peškem. I změna (místo Hummelova trubkového koncertu se hrál Mozartův klavírní koncert d moll č. 20 s vynikajícím Mariánem Lapšanským) nevadila a závěrečná Dvořákova „Novosvětská“ byla nejpříjemnějším překvapením večera – Peškovo nastudování i výkon ČNSO byly strhující!
Není místo pro detailnější zmínku o jazzových koncertech Proms, zejména ty v Mlýnci byly prvotřídní, což nelze říci o všech v menším i „lidovějším“ Akord klubu. Při celkovém hodnocení Proms vyzvedněme repertoárovou nabídku, jež v nejlepších případech byla zvolená ukázkově (skvělé oba „americké koncerty“ s Paulem Freemanem – Americká noc a zejména Noc na Broadwayi s Gershwinovou Porgy a Bess a hostováním trombonisty a skladatele Chrise Brubecka!), filmové události (Šostakovič, Rota) a výkony Peška a Altrichtra... A nezapomeňme, že příští rok není fotbalové šílenství, jež bylo letos často příčinou slabší návštěvnosti. Určitě by stálo za pokus navázat i bližší styk s MFF Karlovy Vary, po čemž již letošní filmové lahůdky volaly. Sheldon M. Rich, Američan vlastnící práva na Šostakovičovu hudbu ke Křižníku Potěmkin, v exkluzivním rozhovoru pro Hudební rozhledy mj. řekl: "Nedávno ve švédském Göteborgu přišlo do místní sportovní haly dvakrát šest tisíc lidí, vyprodaná představení máme i v Asii, USA a teď se chystám do Nizozemí. A pokaždé hrají k filmu ty nejlepší orchestry, které tu mají, takže úroveň je prvotřídní. Jsem rád, že tomu tak bylo i v Praze"...
Letošní festivalový ročník předznamenal slogan „Nechte nás opět naplnit vaše letní noci… “. A vskutku – většina koncertů ve svých názvech slovo „noc“ obsahovala. 6. 7. to byla konkrétně „Noc na Broadwayi“. Účinkoval – tak jako i v řadě dalších festivalových koncertů – Český národní symfonický orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Paula Freemana. Na první pohled a poslech je patrné, že dirigent je se svým kolektivem sžitý a dobře si s ním rozumí. Vyznělo to už z úvodního výběru z legendárního muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Orchestr byl perfektní hudebníci hráli s očividným nadšením a publikum si užilo okouzlující hudby v kvalitním provedení. Dalším číslem byl Koncert č. 1 pro basový trombón a orchestr Christophera Brubecka (54), třetího syna proslulého pianisty Davea Brubecka. Skladba má zvláštní podtext - je věnována Praze.
Sólový part provedl sám autor. Po pravdě řečeno – je to „prskavka“, ale dobře napsaná a v daném provedení i dobře znějící, je jen otázkou, jestli některý z českých pozounistů ji zařadí do svého repertoáru. Vrcholem večera bylo koncertní provedení (samozřejmě že redukované) opery Porgy a Bess George Gershwina. To byl samozřejmě dramaturgicky dobře volený „tah“. Hlavní pozornost jednoznačně poutala sopranistka Simone Paulwell – všestranně čistým projevem, dle potřeby temperamentním, ale vůbec ne afektovaným. Skvělým partnerem jí byl tenorista Kenneth Alston, asi ještě temperamentnější a i v koncertním provedení navíc funkčně zdůrazňující komické prvky. Upoutal rovněž barytonista Soloman Howard, spíše ovšem obsahově „hlubšími“ polohami své role a svého partu. Vynikající byl ovšem sbor Morgan State University Choir, jejž připravil Eric Conway – celkově vyvážený, perfektně intonující, živě reagující a schopný mnohonásobných odstínů.
Vladimír Říha / Julius Hůlek
Zpět
