Napsali o nás

15.07.2011
Kino pro uši "promítl" ve čtvrtek 14.7. na hudebním festivalu Prague Proms věhlasný italský skladatel filmové hudby Ennio Morricone. Duchovní hudba i hudba z oscarových snímků zazní v repríze ještě dnes večer.
 
Několikanásobným bouřlivým potleskem vstoje ocenilo ve čtvrtek večer publikum legendárního italského skladatele a dirigenta filmové hudby Ennia Morriconeho. V beznadějně zaplněné Smetanově síni pražského Obecního domu stanul poprvé v Česku za dirigentským pultem, odkud řídil Český národní symfonický orchestr (ČNSO) v nejslavnějších skladbách své kariéry.

Dvaaosmdesátiletý držitel Oscara za celoživotní dílo zvedl nadšené posluchače čtyřikrát ze sedadel a jako přídavky zopakoval ukázky z filmů Oběti války, Ostrov v ohni a Mise. Více než dvouhodinový koncert se ve stejném programu bude opakovat v pátek. I na něj byly vstupenky dlouho dopředu vyprodány.
 
Festival Prague Proms se pořádá v Praze od 21. června a skončí 23. července gospelovým koncertem Gospel Showcase.
Mystici a Oskary
První polovinu čtvrtečního večera vyplnila jedna z Morriconeho nejnovějších skladeb, kantáta Vuoto D'Anima Piena, kterou zkomponoval před třemi lety. Vznikla k tisíciletí chrámu ve městě Sarsina na texty italských i světových mystiků. V Praze zazněla v české premiéře. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno, jehož čtyři sboristé v předních řadách v jedné z náročných částí skladby sbor pomohli dirigovat.

Známých filmových melodií se publikum dočkalo po přestávce. Byly rozděleny na válečné a sociální téma, poctu Mauro Bologninimu a Sergiu Leonemu a jeho spaghetti westernům. Zazněly například ukázky z oscarových filmů Bitva o Alžír, Podivné vyšetřování, Jak tvrdí Pereira, Oběti války, Ostrov v ohni nebo Tatarská poušť.
K vrcholům koncertu patřilo uvedení populárních skladeb z westernů Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě, na nichž Morricone spolupracoval s Leonem. Právě tato hudba jej proslavila, bez spaghetti westernů by zřejmě nikdy nedosáhla takové popularity. Filmoví fanoušci mohli zavzpomínat v závěru koncertu i na úspěšný oscarový snímek Mise, z něhož zazněly tři skladby.
Tenkrát v Hostivaři
V loňském prosincovém rozhovoru s ČTK Morricone uvedl, že se považuje především za skladatele, až poté za dirigenta. Za svou padesátiletou úspěšnou kariéru se řídil zejména metodou a přesností. Tehdy v Hostivaři natáčel s ČNSO hudbu k dvoudílnému italskému televiznímu filmu Jako delfín od režiséra Stefana Realiho.
Morricone vytvořil hudbu k více než čtyřem stovkám televizních seriálů a filmů. Je nositelem několika cen Grammy a Zlatých glóbů, pětkrát byl nominován na Oscara. Velké naděje vkládá do jednoho ze svých čtyř dětí, syna Andrey, který je rovněž filmovým skladatelem a dirigentem. Manželka Maria, s níž je 55 let ženatý, jej doprovázela na všech pražských zkouškách orchestru a přihlížela i dnešnímu koncertu.

S režisérem Leonem spolupracoval na řadě filmů, známou se stala trilogie Pro hrst dolarů (1964), Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966). Morriconeho proslavily ale i další snímky, mimo jiné Briana de Palmy (Nedotknutelní), Romana Polanského (48 hodin v Paříži), Franca Zeffirelliho (Hamlet), Giuseppeho Tornatoreho (Bio Ráj a Malena), Rolanda Joffého (Mise), Olivera Stonea (U-Turn) či Adriana Lynea (Lolita). Zdroj: ihned.cz / Autoři: ČTK, kul

05.07.2011
Byl to bez nadsázky strhující večer. Mírné obavy z délky programu, která byla přes dvě hodiny a poměrné náročnosti, neboť na programu byly i skladby Beethovena a Čajkovského (zněly v Králově řeči a Černé labuti), diváci zcela vymazali. Reagovali naprosto spontánně, nadšení v průběhu koncertu stoupalo.

Dramaturgie byla ovšem nápaditá, protože vedle vstřícných úseků, kdy zněly skladby z Titanicu, Cats, Sedmi statečných  nebo výběr z Abby, se usadili zmínění klasici, či třeba Pán prstenů nebo Jurský park, což nejsou zrovna prvoplánové vstřícnosti.

Když přišel konec, lidé nefalšovaně křičeli, stáli a vytleskali si tradiční přídavky. Nejdřív Ghostbusters, kdy dirigent Carl Davis diváky přizval ke spolupráci jak na rockovém koncertě a pak závěrečný, chytlavý Růžový panter. Stálo a ovacovalo se ještě dalších asi 10 minut. Tak zas někdy příště!

P. S. Přesvědčte se, že shora sepsaná slova nefabulují - podívejte se na záznam koncertu, jak ho pověsila na své stránky ČT.

30.06.2011
Zaplněný Kongresový sál stejnojmenného centra nad Nuslemi od samého začátku koncertu jel. Level 42 nasadili zběsilé tempo, které nevypustili ani v dalších minutách. Hlavní hvězda, ojedinělý basák Mark King s obrněnými palci drhnul po svém basu k radosti přítomných za výrazné podpory především bicisty Peta Biggina.
Písničky Level 42 už zrovna neslynou novostí, prostě jde o osvědčené hity uplynulých 30 let, ale pořád zabírají. Však taky dorazili zkušení fandové. A mladší, které kapela přitáhla svým zvučným jménem, měli prostě také nutkavou chuť tančit. Což plyšová velekřesla a přísná ochranka nějak tak nedovolili. Ale tančit se dá i v sedě, jak ví každý unavený řidič.
Level 42 byli vstřícnost sama, evidentně se hudbou bavili a navíc - byli mimořádně vstřícní i vůči novinářům.
Koncert byl patřičnou show. Jak to má u popjazzových formací být.

27.06.2011
PRAHA - Nadšený potlesk a opakované výkřiky Bravo!
si vysloužil svým dvouhodinovým koncertem ve Smetanově síni Obecního domu dirigent Ignat Solženicyn, který v sobotu poprvé vystoupil v Praze. V rámci Ruské noci na mezinárodním hudebním festivalu Prague Proms se syn proslulého ruského spisovatele Alexandra Solženicyna představil s Českým národním symfonickým orchestrem a mladou ruskou houslistkou Alenou Bajevovou.

Uznávaný pianista a dirigent, který je hostujícím dirigentem Moskevské filharmonie a současně šéfem Filadelfského komorního orchestru, si obecenstvo získal Glinkovou předehrou k opeře Ruslan a Ludmila i Čajkovského Šestou symfonií. S Bajevovou, která patří mezi špičkové houslisty, pak uvedl Čajkovského Houslový koncert.
Solženicyn v Praze
Publikum přijalo Solženicynovo vystoupení velmi vřele. Mezi návštěvníky bylo mnoho ruských i amerických posluchačů. Někteří se před představením svěřovali, že byli překvapení upoutávkami na koncert pod názvem Solženicyn v Praze. Známý spisovatel, který se do Ruska vrátil z USA v roce 1994, zemřel před třemi roky.
Devětatřicetiletý Solženicyn je vyhledávaným hostujícím dirigentem předních světových těles. Spolupracuje se světově proslulými sólisty a je zároveň velmi zaníceným komorním hráčem.

Jeden ze tří synů slavného ruského spisovatele, který byl za sovětského režimu vyhoštěn ze SSSR, se narodil v Moskvě. Do vyhnanství musel s rodinou odjet, když mu bylo půldruhého roku. S otcem, který je autorem Souostroví Gulag a dalších literárních děl o zločinech stalinského režimu, strávil v exilu 18 let.
Usadil se v New Yorku, kde má ženu a tři děti. Mimo koncertní činnost Solženicyn vyučuje klavír. Je častým hostem mezinárodních festivalů včetně salcburského. Vystupuje v mnoha rozhlasových a televizních pořadech včetně CBS a ABC.
Velký rozhovor s Ignatem Solženicynem si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Lidové noviny.
Zdroj: Lidovky.cz
ČTK

22.06.2011
Fantastická noc otevřela Prague Proms fakt fantasticky
 
Fantastická symfonie v první půlce včerejšího koncertu byla standardní. Vynikající hudba, vynikající výkon, spokojení diváci. Žádné překvapení, nejspíš. Ale pak přišla půlka druhá.
 
A Jan Tříska. Utišil potlesk diváků pomalu zvedanýma roztaženýma rukama jak osvědčený řečník na mítinku. Stál a s neopakovatelným a dnes už i na póiích zřídka vídaným patosem zkušeného herce staré školy uchvátil publikum. Vážil a odvažoval slova monodramatu Lelio s takovou razancí, obsahem i emocemi, že se prostě nedalo ani dutat. Orchestr, pečlivě vedený umírněnými gesty dirigenta Libora Peška, vyhrával v mezihrách a dováděl málo známou Berliozovu skladbu k dokonalosti.
 
Jan Tříska v těch chvílích, a že často nebyly krátké, strnul v gestu, kterým předchozí monolog uzavřel. Zcela uvnitř dění, zcela zaujat nedovolil nikomu ztratit nit. Mluvené, hrané i zpívané pasáže se střídaly až s rockovou razancí, která tak koresponduje s dnešním urychleným vnímáním světa okolního.
 
Lélio ukázalo dvě věci - že skvělá hudba a vznosné texty nejen patři k sobě, ale i k době. Ať už je jakkoliv hektícká. A že patos a okázalá gesta prostě na jeviště stále patří.
 
Byl to velký večer a strhující otevření civilního letního festivalu. Byla by nesmírná škoda, kdyby tento večer skončil jen premiérou. Protože tuto kombinaci známé a méně známé hudby a slov z tvorby Héctora Berlioze nelze vidět a slyšet každý den.
Zdroj: Mimo rámec

Verdiovské GALA zakončilo přehlídku Prague Proms 2010

Lepší tečku si letošní festival Prague Proms nemohl přát. Přestože atmosféra v nedýchatelné Smetanově síni spíše připomínala ve čtvrtek saunu, koncert Českého národního symfonického orchestru ve vyprodaném sále uchvátil krásnými hlasy a výkonem orchestru.
 
Noc ve Scale, jak se večer nazýval, sice trochu vybočovala ze spíše letní dramaturgie festivalu, ale zájem publika ukázal, že Verdiho árie zpívané jeho krajany přitáhnou publikum. A šest italských sólistů určitě očekávání nezklamalo.
 
V první půli zpívali árie z různých Verdiho oper, aby ve druhé části přednesli koncertně první dvě dějství ze skladatelovy Aidy. Stálý host ČNSO, italský dirigent Marcello Rota, z orchestru dostal to nejlepší a ukázal, že vedle filmové hudby ovládá i svou „mateřštinu“, tj. díla Verdiho.
 
Mezi zpěváky kralovala sopranistka Carmela Apollonio, menší postavy, ale nádherného průrazného hlasu, jejíž výšky doslova zářily v „sauně“ sálu. O něco málo jistější byla mezzosopranistka Tiziana Carraro, vynikající byli oba basisté Paolo Pecchioli a Gianluca Breda, stejně jako baryton Gianfranca Montresora. Jen tenorista Mario Malagnini svým zabarvením i kvalitou tónu trochu zaostával za ostatními.
 
Rotův nápad s oběma dějstvími Aidy je sice diskutabilní, ale ohlas publika byl veliký, zaujal i výkon Kühnova smíšeného sboru. Po ovacích vstoje musel být dokonce slavný pochod a sbor opakován.
 
Šestý ročník festivalu se určitě povedl a třeba koncerty s filmovou hudbou (Noc v Hollywoodu, Michael Kamen a Lalo Schifrin) a s úpravami Beatles byly velkými dramaturgickými objevy. Návštěvnost tomu odpovídala, byla celkově nejvyšší v historii festivalu a převažovali mladí lidé. Chodili i na ty „těžší“ koncerty s Gustavem Mahlerem či Richardem Straussem, což je dobrá zpráva.
(VLA), Právo

Lalo Schifrin a Jazz Meets the Symphony

Více než záslužné bylo přizvání věhlasného dirigenta, klavíristy a skladatele Lalo Schifrina k řízení programu Jazz Meets the Symphony, dokonale zapadajícího do konceptu letošních Prague Proms.
 
Těžiště večera živě přenášeného Českou televizí bylo na Českém národním symfonickém orchestru, z jehož aktivit se pražský letní festival multižánrové hudby před šesti léty odvinul, a který nadto s dirigentem už v minulosti spolupracoval ve studiu na nahrávkách jeho filmové hudby. Většina z nás ovšem viděla osmasedmdesátiletého, původem argentinského umělce na pódiu poprvé a navíc i slyšela jako stále ještě úctyhodného pianistu, který nezapomněl nic z toho, čím si kdysi zjednal autoritu v jazzové Americe jako člen kvinteta Dizziho Gillespieeho.
 
Jako klavírista byl v rodném Buenos Aires žákem Enriquea Barenboima (otece slavného Daniela), na Pařížské konzervatoři byl formálně zapsán ve skladatelské třídě Charlese Koechlina, ale navštěvoval tam také Messiaenovu vyhlášenou třídu hudební analýzy, jejímž odchovancem byl o něco dříve také Pierre Boulez. Díky Gillespiemu pak Schifrin v USA zužitkoval svůj skladatelský i aranžérský talent, jehož si brzy všiml také Hollywood a producenti televizních seriálů. My jsme zatím u nás díky televizi poznali jeho aranžérský rukopis pouze z úprav pro hvězdné Tři tenory.
 
Po úvodní bachovské introdukci, obsahující i Schifrinovo první pianistické extempore, se hned v jeho následující nápadité orchestrální úpravě Debussyho mladistvé klavírní drobotiny Reviére (Snění - známé z bezpočtu úprav pro harfu, kytaru a různá komorní obsazení) přidal k orchestru další protagonista večera, u nás už dobře známý australský trumpetista a trombonista James Morrison. Ten byl poté sólistou ve většině dalších skladeb, se samozřejmostí a lehkostí bez zjevné námahy střídal oba nátiskově odlišné nástroje (navíc včetně křídlovky) často v průběhu jediného čísla. Své vzácné technické dispozice přitom nezneužívá k nějaké vnější excentrické virtuozitě, jeho improvizované chorusy mají svébytnou hudební logiku a dávají zapravdu okřídlenému výroku jazzového recenzenta International Herald Tribune a kdysi rovněž výtečného instrumentalisty Mika Zwerina, že Morrison vtiskl pojmu multiinstrumentalista nový smysl (výborně hraje mimochodem též na klarinet, všechny nástroje saxofonové rodiny, tubu a je i zručným pianistou). V uvolněné, posluchačsky vděčné atmosféře pokračoval koncert střídáním jazzových standardů (Dukeova balada I Can't Ge Started, Gillespieho Groovin High) se Zwinulovým instrumentálním hitem Birdland a Schifrinovými vlastními skladbami. Orchestr doplněný Morrisonovými doprovazeči - kontrabasistou Pierrem Bousseguetem a bubeníkem Tomem Gordonem - se v nich úspěšně vyrovnal se všemi záludnostmi Schifrinových nesnadných partitur a jakkoli je na podobnou hudbu svým způsobem specializován, osvědčil pohotovost i přispůsobivost pravděpodobně nedostupnou v daném žánru pro jiná pražské tělesa. Bez povšimnutí nelze nepřipomenout ani dirigentskou výpomoc Kryštofa Marka (ve skladbách se Schifrinem u klavíru), ostříleného jak z řady muzikálových produkcí, tak samostatných orchestrálních projektů.
 
A ještě něco: mezi návštěvníky i v horkém letním večeru slušně zaplněné Smetanovy síně jsem nepotkal jedinou známou tvář z obvyklého publika abonentních koncertů či Pražského jara. Přitom se jednalo převážně o mladé lidi, z čehož lze usuzovat na jakousi tajemnou existenci mnohem širší posluchačské obce, kterou nejspíš jiní pořadatelé neumějí oslovit.
Antonín Matzner HUDEBNÍ ROZHLEDY 8/2010

Proms opět plnily sály
Máme nabito! Hlásal reklamní slogan letošního festivalu Prague Proms.
6. ročník letního festivalu pořádaného lidmi kolem Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) v čele s agilním Janem Hasenöhrlem neskrýval převážně komerční ráz, ale zároveň nabízel skutečné hodnoty. To je kouzlo tohoto festivalu a nikdo se nemůže divit, že plní sály právě v letní okurkové sezoně, takže onen poněkud namyšlený slogan se nakonec ukázal jako pravdivý. Od 26. 6. do 22. 7. do hlavního sálu festivalu – Smetanovy síně opět v efektní elevační úpravě – chodili nadšení návštěvníci a dokonce vedle tzv. lehčího repertoáru filmové, jazzové a rockové hudby přijali „bez mučení“ i klasiku typu Mahlera a Strausse. A nebyli to jen zahraniční turisté, jak platívalo kdysi v začátcích festivalu. Od prvního koncertu se potvrzovala slova Jana Hasenöhrla, ředitele orchestru, trumpetisty a šéfa agentury, že zájem byl dvakrát větší než loni. „Naše idea nabídnout v letních měsících publiku převážně lehčí repertoár se ukazuje jako fungující,“ doplnil jeho slova šéfdirigent ČNSO Libor Pešek. ČNSO také nesl na svých bedrech všechny symfonické koncerty festivalu. Pešek ze svého působení v Anglii zná londýnský originál festivalu, známé BBC Proms. „Ale náš program se dost liší,“ dodal sebekriticky. V sedmi hlavních koncertech ale ani příznivci vážné hudby nepřišli zkrátka – festival připomenul i výročí Gustava Mahlera, v tzv. Alpské noci i dílo Richarda Strausse a v Noci v La Scale i Verdiho árie. Tradičními hity byly ale především koncerty tzv. Noci s Beatles, v Hollywoodu a nově i Jazz Meets The Symphony. Hned první dva koncerty 26. a 27. 6. ve velkém horku, což bylo typické pro celý ročník, zopakoval svůj loňský úspěch dirigent Carl Davis, Američan usedlý v Anglii. Tentokrát „nevyučoval“ Jamese Bonda, ale právě Beatles. Opět trochu „cirkusově“ oblečen se třpytivými flitry, ale účel byl splněn. Dirigoval a s mikrofonem v ruce moderoval. Jen ne všechna aranžmá „beatlesácké“ klasiky byla v duchu originálu. Přesto spokojenost byla veliká, což potvrzovaly ovace stojících posluchačů a řada přídavků. Pod filozofujícím názvem Polibek zemi se 2. 7. ve Smetanově síni neskrývala žádná Straussova filozofující symfonická báseň, ale naopak velice zemitá a strhující hudba Stravinského Svěcení jara, Wagnerovo Kouzlo ohně z Valkýry a Koncert pro altsaxofon Michaela Kamena. Hlavně tato skladba byla událostí večera: na rozdíl od známých ostatních děl byla provedena v české premiéře. S filmovou hudbou je spojena právě autorem, americkým skladatelem filmové hudby, bohužel, předčasně zemřelým, který často spolupracoval i s našimi orchestry. ČNSO vedl Petr Altrichter a jeho temperamentní způsob dirigování se projevil i na velice slušném výkonu orchestru. Sólistou večera byl americký jazzový saxofonista Eric Marienthal a podání Kamenova koncertu je jeho specialita. Dílo velice líbivé, s mnoha téměř filmovými tématy ve třech větách ve zhruba půlhodině mu dalo šanci ukázat skvělou techniku a hlavně krásný kantabilní tón v lyrických pasážích. Určitě by nemělo zapadnout a mělo by se objevit v programu našich sólistů!
Nemohu psát o Mahlerově noci, která bohužel 7. 7. vyšla na výročí skladatele, a tak přednost dostala Česká filharmonie. Podle svědků však Peškovo podání První symfonie Titan i Písní potulného tovaryše s Romanem Janálem bylo důstojné výročí. Zcela skvostnou byla pro všechny fanoušky filmové hudby Hollywoodská noc, jejíž čtvrté pokračování připravil na 11. 7. s ČNSO tentokrát výjimečně Kryštof Marek, jenž nahradil tradičního Itala Marcella Rotu. Nechyběl ale ani tradiční humor této akce – řada muzikantů nastoupila s kokardami a květinami. Začalo se jako vždy znělkou Universal Pictures a pak se již filmovým znalcům dostalo témat z Čelistí, Terminálu, Evity, Zorra, Rockyho, Piana či Pána prstenů a Vlasů. Český film zastupoval Kolja (skladatel Ondřej Soukup), evropský zase skladby Morriconeho (Profesionál) či v přídavku Muž z Acapulka Clauda Bollinga. Pěvecky se zúčastnila čtveřice Dasha, Alena Průchová, Naďa Wepperová a Jiří Březík.
Překvapivě výborně navštívená byla následující Alpská noc 14. 7. – raritou bylo uvedení Koncertu pro alpský roh a orchestr od otce W. A. Mozarta – Leopolda. Kdo by od údajně přísného „papá“ génia čekal takový vtipný koncert pro zřídka vídaný nástroj, známý jen v alpských zemích? Těžkou úlohu sólisty na třímetrový nástroj měl Ital Carlo Torlontano a zhostil se jí až na malé kazy s úspěchem. Dirigentu Liboru Peškovi se velice vydařila Straussova Alpská symfonie.
Závěr festivalu patřil opernímu koncertu Noc ve Scale aneb Vivat Verdi! a zde skutečně platilo heslo o závěru korunujícím dílo. Pod taktovkou Marcella Roty zpívala čtveřice italských mladých sólistů a scény z Verdiho oper byly publikem nadšeně aplaudovány – všichni snad jen s výjimkou zaskakujícího tenoristy Maria Malagniniho ukázali nádherné hlasy, krásné výšky a výrazovou dokonalost. Vyzvedněme především basisty Paolo Pecchioliho a Gianluku Bredu, vynikající ale byli i barytonista Gianfranco Montresor, sopranistka Carmela Apollonio a mezzosopranistka Tiziana Carraro. Vrcholem se ukázala druhá část, kde koncertně dokonce uvedli první dvě dějství z Aidy i se sborem (Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Markem Vorlíčkem). Nebylo divu, že nadšené publikum si vytleskalo i opakování slavného pochodu i s trubkami „aidovkami“!
Festival se povedl, a to zcela pomíjíme komorní a jazzovou řadu v pražských jazzových klubech či na Žofíně s dalšími kvalitními hosty.
Vladimír Říha, Hudební rozhledy 2010

Prague Proms rozezněly "bondovky"

Praha - Noc s Jamesem Bondem ovládla vyprodanou Smetanovu síň v Obecním domě. Koncert s hity z oblíbených filmů o fiktivním agentovi 007 přednesl Český národní symfonický orchestr (ČNSO) pod taktovkou slavného amerického dirigenta a skladatele Carla Davise. S britskou zpěvačkou Mary Careweovou představili Davisovo nové album The Best of James Bond.
Davis některé skladby komentoval, zmínil se i o filmech s jejich hlavními představiteli. "Na začátku byla otázka, kdo bude Bonda hrát a nakonec vybrali Seana Conneryho," připomněl Davis skotského herce, který ztvárnil filmovou postavu v šesti snímcích.
Pražské publikum vyslechlo například hity od Johna Barryho, který zanechal v "bondovské hudbě" pravděpodobně nejvýraznější stopu. Zazněly mimo jiné ukázky z jeho filmů Goldfinger, Žiješ jenom dvakrát, V tajné službě Jejího Veličenstva, Diamanty jsou věčné a Dech života, ale i skladby Žít a nechat zemřít od Paula a Lindy McCartneyových nebo Agent, který mne miloval Marvina Hamlische.
Davis, jehož si žádají přední světové orchestry, není v české metropoli poprvé; již několikrát natáčel s ČNSO. Ve svém oboru je činný prakticky ve všech hudebních žánrech od orchestrální přes sólovou hudbu, balet, operu, divadlo a film, televizi a rozhlas. "Filmová hudba nahradila místo, které měla v historii opereta a zábavné hudební žánry. Na první poslech umí publikum zaujmout," tvrdí Davis.
Zřejmě nejznámější je jeho hudba k filmům Duha, Francouzova milenka nebo Pýcha a předsudek. Významnou část svého života věnoval restaurování a natáčení hudby k němým filmům, které začalo dokumentárním seriálem Hollywood: Oslava amerického němého filmu. Rekonstruoval také například hudební doprovod Charlieho Chaplina k filmům Světla velkoměsta a Zlatá horečka a pro dalších dvanáct Chaplinových snímků napsal vlastní partitury.
Vystoupení bylo jedním z očekávaných vrcholů letošního pátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms. Soukromá přehlídka, kterou pořádá ČNSO, začala 17. července a potrvá do 2. srpna.
 
zdroj: ČT24

Paul Potts nadchnul Obecní dům

Představení zahájil ČNSO pod taktovkou italského dirigenta Marcella Roty, který s českým souborem doprovázel na turné i operního pěvce Andrea Bocelliho. Po předehře z Traviaty Giuseppe Verdiho se na jevišti objevil Potts s červeným motýlkem a zahájil svůj program s názvem A zrodila se hvězda písní soudobého skladatele Lucia Dally Caruso. Tato píseň se objevila na jeho debutovém album One Chance, kterého se prodalo přes 3,5 milionu kopií a v Anglii byl první náklad během jednoho týdne kompletně vyprodán.
Vedle klasických skladeb, jako je například Chopinovo Tristesse nebo Pavana za zemřelou infantku, zazněly i dvě kompozice italského skladatele Niny Roty. V jedné z nich filmoví znalci poznali suitu ze snímku Casanova režiséra Federica Felliniho. Druhou byla píseň Un Giorno Per Noi.
Nadšení diváci si vytleskali přídavek, kterým byla árie Nessun dorma z posledního aktu Pucciniho opery Turandot, a poté za neutuchajících ovací Potts ještě jednou zazpíval Con te partiro od Francesca Sartoriho.
Právě se skladbou Nessun dorma dosáhl Potts úspěchu a popularity, když před časem dojal davy i porotu soutěže Britain´s Got Talent. Jeho minimalistický, ale viditelně procítěný projev ohromil kritiky britské soutěže natolik, že prodavače mobilních telefonů vynesli na výsluní světového showbyznysu. Jeho cestu od prvního vystoupení až po vítězství v soutěži zhlédlo na internetu více než 74 milionů diváků. Následující světové turné zahrnovalo více než 100 vyprodaných představení a show v divadlech i velkých arénách.
Píše se o něm jako o "obézním plachém chasníkovi", Paul ale vystudoval filozofii na univerzitě v Británii a angažoval se i v politice. Dnes se věnuje výhradně své největší lásce, zpěvu. "Jsem za to velmi rád, že mohu dělat to, co miluji. Není mnoho lidí, kteří mají tohle štěstí," říká. Také spolupráci s ČNSO si pochvaluje: "Je to fantastická spolupráce. Hrají velmi jemně, hladce. Práce na desce byla výborná, i proto jsem přijel."
zdroj: ČT24

Jazzmanka Nergaardová si získala publikum

Praha - Sedmý koncert Mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms dnes večer patřil uznávané norské jazzové zpěvačce a skladatelce Silje Nergaardové, která se setkala s bouřlivým ohlasem. V zaplněné Smetanově síni Obecního domu ji doprovodila její kapela a Český národní symfonický orchestr (ČNSO), soukromé těleso, jež přehlídku pořádá. Dirigentské taktovky se ujal Kryštof Marek. Festival začal minulý pátek a potrvá do 2. srpna.
Letos třiačtyřicetiletá jazzmanka představila pražskému publiku výběr ze svého nového alba A Thousand True Stories, o němž hovoří jako o velmi osobním vyznání. A tak také vyznělo dnešní setkání. Téměř dvouhodinová seance zcela změnila tradiční ráz koncertní síně. Drobná blondýnka si ještě pár minut před začátkem koncertu na pořadatelích vymohla, aby se hrálo bez přestávky. Její příjemný, komorní hlas tak zcela udával tón večera. Intimní atmosféru doplnilo ozvučené pódium i netradičně vysoká konstrukce pro světla s látkovým pozadím, která zcela zastínila emporu.
Aranžmá pro bigband na nové desce jsou dílem známého skladatele a producenta Vince Mendozy, který je nositelem čtyř cen Grammy. Diskografie Nergaardové čítá na deset titulů, jež jsou úspěšné nejen na domácím trhu. Album Nightwatch se v Norsku vyšplhalo na první příčku žebříčků prodejnosti, což se předtím žádnému tamějšímu jazzovému hudebníkovi nepodařilo.
Umělecká dráha Nergaardové začala velmi brzy; v 17 letech se stala objevem lokálního festivalu v Molde. Tehdejší nadšená recenze Randiho Hultina z ní přes noc udělala hvězdu. S vlastní kapelou vystupuje od roku 1984.
Prague Proms se v české metropoli pořádají popáté. Původně vznikly proto, že vedení ČNSO chtělo vyplnit mezeru mezi letními festivaly. Za dobu svého působení si vydobyly svou pozici a nabízejí klasiku v neobvyklém populárním programu. Festival je hrazen výhradně ze soukromých zdrojů, stát ani město na jeho provoz nepřispívají.
K letošním největším hvězdám patří kromě Nergaardové i anglický tenorista Paul Potts a americký trumpetista Randy Brecker. Z českých interpretů se na něm představí Bratři Ebenové nebo varhaník Jaroslav Tůma. Tematické večery v Obecním domě zvou na oblíbenou Hollywoodskou noc s hity stříbrného plátna či Karibskou noc.
www.ctk.cz

 

Pátý ročník Prague Proms zahájen!

PRAHA 17. 7. 2009 – Dvořákova noc s Českým národním symfonickým orchestrem otevřela pátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms 2009. Zaplně­ná Smetanova síň Obecního domu naslouchala slavnostním tónům Polonézy z opery Rusalka a napětím ani nedýchala při symfonické básni Vodník. Ve druhé části večera provedlo těleso Sedmou symfonii téhož autora. „Je třeba uvádět i díla známá, protože dorůstají nové generace posluchačů, kteří by rádi tyto hity slyšeli živě,“ vyjádřil se k dramaturgii večera dirigent Libor Pešek, který je od roku 2007 šéfdirigen­tem ČNSO.

Posluchači Smetanovy síně ocenili pohodlí zvýšeného parteru, který umožňuje lepší viditelnost dění na pódiu a má i význam akustický.

Dvořákova noc byla první ze sedmi „velkých“ koncertů Prague Proms. Mezi hvězdy letošního ročníku patří norská jazzová zpěvačka Silje Nergaard, britský tenorista Paul Potts, jazzman Randy Brecker či Liam Teague, který zahraje na u nás neznámý steelpan. Špičkoví jsou ale i domácí interpreti: klavíristka Jitka Čechová, varhaník Jaroslav Tůma nebo bratři Ebenové. (hra)

Převážně filmové Prague Proms plnily sály (Hudební rozhledy 8/2007)

Praha, Smetanova síň, Trojský zámek, České muzeum hudby, jazzové kluby…

Třetí ročník bývá u nových festivalů dost rozhodující. Stále ještě dětské krůčky, ale již by se mělo ukazovat, jaké dítě asi bude…Nejinak tomu bylo u letního hudebního festivalu Prague Proms, kterému dali za úkol agilní organizátoři z Českého národního symfonického orchestru a jeho agentury návštěvníkům Prahy nabízet převážně lehčí repertoár na takové skvělé úrovni, jak to dělají londýnské BBC Proms. A těm 15 koncertům (jeden v Kutné Hoře), jež se konaly mezi 10. a 29. 7. v horké letní červencové Praze, se to skutečně podařilo. I proto, že celý projekt byl letos zaštítěn opět jménem Libora Peška, nového šéfdirigenta ČNSO, a samozřejmě finanční podporou několika sponzorů. To přineslo – jak to u podobných přehlídek bývá (viz MFF Karlovy Vary) – sice větší výskyt večírků a podobných akcí po koncertech jen pro zvané, ale ani běžné publikum, které se dostavilo ve velkém počtu, nepřišlo zkrátka. Za většinou hlavních koncertů totiž následovalo ještě Jazzové dohráno přímo v Obecním domě s nezbytnou nabídkou šampaňského.

Hlavní je ale přece jenom hudební nabídka a ta v mnoha případech byla šampaňskému podobná svou třpytností, šumivostí i kvalitou. V ní převládala letos filmová hudba, jazz a z jazzu vycházející hudba. Nicméně festival začal operním koncertem, kdy naše sopranistka Eva Urbanová za doprovodu Českého národního symfonického orchestru bravurně přednesla árie z Verdiho oper, tedy role, které na jevišti skoro nedostává šanci předvést. A vyprodaná Smetanova síň žasla, s jakým přehledem a bravurou se s přetěžkými áriemi vyrovnala a ještě místo tradiční české ukázky uzavřela přídavkem z Dona Carlose. Dirigent večera Marcello Rota, řídil i následující dva orchestrální koncerty. V prvním, nazvaným Zvířata na pódiu, inspirovaným zvířecími tématy, zařadil do programu i filmové skladby svého bratrance Nino Roty (Gepard), Václava Trojana (Císařův slavík) či Webberovy Cats. Vrcholem byl ale program Holywoodské noci – tam Rota osvědčil i smysl pro show a vedle dirigentské funkce byl i režisérem večera. Režijní židlička na pódiu a k pobavení publika i procházející se „panter“ v uličce sálu při Manciniho proslulé melodii z Růžového pantera jako nezbytné rekvizity večera rozesmály diváky. ČNSO má tuto hudbu v krvi, a tak melodie z Romeo a Julie a Amarcordu Nino Roty či z Tenkrát na západě a Misie Ennia Morriconeho měly téměř originální filmovou příchuť a reakce publika odpovídala záměru pobavit…

Poprvé se s ČNSO objevil v Praze i další italský dirigent slavného jména Andrea Morricone. Syn nejslavnějšího současného filmového skladatele a nositele letošního Oscara Ennia Morriconeho také sám skládá a v Praze řídil světovou premiéru svého díla Segesta pro sbor a orchestr. Podle sicilského místa nazvaná monumentální skladba, kde vedle sboru a orchestru (ČNSO) hrají i dva klavíristé, je nefilmovým dílem, ale veškeré filmové atributy obsahuje, včetně typických „morriconeovských“ melodií, které střídá s místy vycházejícími ze stylu Nové hudby. Sbor opakuje jen jednotlivá slova bez celkového smyslu v několika jazycích. Ti, kdo čekali, že na premiéru syna přijede i slavný otec, byli zklamáni – pro povinnosti ve Španělsku se omluvil. Kuriózní bylo, že druhou část programu, Musorgského Kartinky, řídil již náš Stanislav Bogunia!

Z dalších koncertů zmiňme hned ten následující ve Smetanově síni, který trochu na Hollywoodský navazoval. Americká noc byla zcela netradiční jak programem tak provedením – přesto může být považována za událost festivalu. Málokdy se stane, aby se v jednom koncertě objevili tři dirigenti. ČNSO, rezidenční orchestr festivalu, řídili náš Jan Chalupecký a Američané James Hile a Laura Karpmanová. Chalupecký s Hilem se střídali při kombinovaném uvedení Griegovy známé suity z Peer Gynta vždy po částech. Chalupecký řídil původní verzi, Hile jazzovou úpravu Duke Ellingtona. Pro ni přijel i studentský Big Band Highland Park High School ze státu Illinois a dvacet studentů s mnoha dívkami (celá saxofonová sekce!) dalo známým melodiím jazzová křídla.

Po přestávce řídila Karpmanová světovou premiéru svého koncertu “Scat pro fagot, klavír a smyčce” a sólistou byl celý v bílém Lumír Vaněk, kterému je skladba věnována. Zaujala především třetí věta, jež je nejblíže jazzu. Dva poslední koncerty dirigoval Libor Pešek. V „Ohlssonovské noci“ nakonec zaskočil za onemocnělého Garricka Ohlssona ve velkém stylu hrající Ivan Moravec v Beethovenově Klavírním koncertu č. 3, Pešek pak prokázal svůj cit pro jazzem inspirované věci při Gershwinově Girl Crazy. Američan v Paříži zůstal trochu za očekáváním především díky některým tempově-dynamickým změnám proti originálu.

V závěrečném koncertu převážila snad poprvé na festivalu u ČNSO klasika a vedle Mozartových skladeb (líbil se talentovaný mladý houslista Jakub Junek v Koncertu č. 5 A dur) bylo vrcholem večera provedení Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, kde si přišli na své hlavně žestě hrající s obrovskou euforií.

Nepíši o mnoha dalších koncertech, komorních večerech v ČMH či v zahradě Trojského zámku, nemluvě o jazzových večírcích – nebylo ani v silách jednoho recenzenta vše obsáhnout. Ale i tak mám trochu nárok na závěrečné zhodnocení. Letošní Proms přišly s několika inovacemi a nebyly to jen ty dramaturgické, o kterých jsem psal. Obrovským nápadem se ukázalo zvýšení sálu ve Smetanově síni pomocí vybudovaných stupňových konstrukcí – snad to zopakuje i Pražské jaro, aby diváci včetně novinářů lépe viděli…

Jistě, ne všechno bylo na úrovni, stále vadí turistický potlesk mezi větami, některé organizační nepozornosti (viz zmíněný Americký koncert, kdy si popletli osvětlovači přestávky) se stále objevují… Ale je aspoň vidět, že festival nespí, snaží se o inovace a pokouší se stále přitáhnout publikum. A až jednou opustí i ideu začínat již v 19. hodin, určitě dospěje a vyroste z těch dětských střevíčků, ze kterých se snaží rychle dostat.

autor: Vladimír Říha

Hudební festival Prague Proms přináší uvolněnou atmosféru (20.7.2007 ČT24)

Usednout na režisérské křeslo a dirigovat symfonický orchestr, ještě když ve Smetanově síni Obecního domu pobíhá růžový panter. To běžně dirigenti, ale ani diváci během koncertů nevidí. Takové kousky jsou typické pro festival Prague Proms. „Je to skvělý zážitek – o tom přesně festival je. Lidé i celý orchestr jsou uvolnění, hrají hezké a pro lidi známé skladby. Pak si můžeme dovolit i Růžového pantera,“ pochvaluje si dirigent Marcello Rota. Pro koncertní série Prague Proms je typická neformální atmosféra, která festivalu dodává zcela jiné rozměry. Stejné to bylo i během Hollywoodské noci, „Vybrali jsme krásné melodie, které lidé dobře znají z filmů. Od Mozarta, Bernsteina, Gershwina, Webbera nebo Morriconeho,“ dodává Marcello Rota.

autor: Petra Schubertová

Urbanová triumfovala ve Verdim (12.7.2007 Lidové noviny)

Jméno sopranistky Evy Urbanové přitáhlo do Smetanovy síně kromě “turistického” publika také řadu jejích domácích příznivců. Spolu s Českým národním symfonickým orchestrem a dirigentem Marcellem Rotou zahájila letošní festival Prague Proms. Program spojovala Itálie, rodná země Giuseppe Verdiho a Ottorina Respighiho, jediných dvou autorů zastoupených na zahajovacím večeru. Lákavý, ale nepodbízivý program v první půli představil Verdiho opery prostřednictvím árií a overtur. Zejména předehra ke 3. dějství Traviaty, která takřka nevystoupí z pianissima, předvedla dobře sehraný orchestr, jehož žesťová sekce zase zazářila v Nabuccovi. Urbanová se předvedla ve skvělé formě. Ukázala, že jsou jí lyrické party stejně blízké jako ty dramatičtější. Možná snad i bližší - její pianissima a frázování byly úchvatné. Ve druhé půli si posluchači Smetanovy síně, která měla pro tentokrát terasovitě upravené hlediště, užili horkého italského léta, cikád a moře díky efektní Respighiho symfonické básni Římské pínie

(hra)

PP má již svou osobitost (10.7.2007, Brněnský deník Rovnost)

Festival Prague Proms se letos už třetím rokem pokouší přispět ke kulturní nabídce letní Prahy a vede si při tom čím dál úspěšněji. K jeho cti budiž řečeno, že třebaže se zajisté obrací především k návštěvníkům metropole, není turisticky sériový a žádný takový bychom u nás nenašli ani v letních měsících, ani v běžné sezoně.

autor: Wanda Dobrovská

Prague Proms (7/2007, Listy hl. města Prahy)

Již potřetí se v červenci tohoto roku uskuteční v Praze mezinárodní hudební festival Prague Proms. Předchozí dva ročníky ukázaly, že pražské promenádní koncerty se svojí kvalitou a rozsahem vyrovnají těm britským pořádaným v Royal Albert Hall v Londýně a i letos se mají hudební fajnšmekři na co těšit. Novinkou bude terasovité uspořádání zadních řad Smetanovy síně Obecního domu.

Symfonický kolos (30.7.2007, Týdeník Rozhlas Praha)

V pořadu Českého rozhlasu 3 - Vltava Hraje Český národní symfonický orchestr nejprve od 20 hodin navštívíme pražské Rudolfinum, kde byla letos v únoru provedena Mahlerova Pátá symfonie. Český národní symfonický orchestr ji nastudoval se svým nynějšíjm šéfdirigentem Liborem Peškem. Každé uvedení tohoto populárního Mahlerova díla je dnes počinem sice běžným, nicméně vždycky je vítáno jako mimořádná událost. Celovečerní symfonický kolos vyžaduje zkušené umělce, kteří jsou schoopni své party zvládat nejen technicky, ale jsou zároveň spolutvůrci jednolitého tvaru. Zde sehrává ovšem rozhodující roli dirigent. Libor Pešek nastudoval a provedl Mahlerovy symfonie mnohokrát a Pátou symfonii dokázal prezentovat nejen jako obrovitý celek, ale upozornil i na přemíru nejrůznějších detailů.

(bví)

Viděli a vyslechli jsme (10.5.2007, Cardiff, Wales)

Český národní symfonický orchestr je relativně mladé těleso. V roce 1993 ho založil trumpetista Jan Hasenöhrl. Na začátku roku 2007 přebíral (od Američana Paula Freemana) šéfdirigentskou taktovku Libor Pešek. ČNSO prokázal, že je orchestrem „mladým“ též v jiném smyslu než pouhým pohledem na jeho věkový průměr. Veden rezervovanou, ale sebejistou osobností Libora Peška, prodchnul večer sál Sv. Davida radostným muzicírováním.

S úžasnou vervou hraný Taras Bulba nepostrádal pevně přesvědčený styl. Už v první větě „Smrt Andrijova“ nadchla Peškova precisnost a neúzkostlivé hlídání dynamiky – zejména kde se střídají žesťové pasáže s varhanními - ale v neposlední řadě také celkové vyvážení zvuku varhan a orchestru. S výrazem přednesené toužebné téma lásky, ani jednou nepostrádalo smysl pro napětí v očekávání zlé předtuchy. Skvělá žestová sekce názorně odhalila svou sílu a přesnost, zvěstujíce trombonovým tématem příjezd Tarase Bulby. V části druhé, „Smrt Ostapova“, smyčce vhodně doplnily svírajícím hraním dobře nastíněný podklad pevného pochodového tempa, ač samotnému momentu Ostapovy smrti scházela ona násilnost a síla, na jakou tato pasáž má potenci. Kontrasty – i paradoxní shody – nálad třetí věty byly mohutně artikulovány a vzrušující závěr byl zdařile naplněn smyslem pro bolestiplné štěstí, kde smrt neznamená přiznání porážky a kde je pouhý „fakt“ smrti překonán obrovským vlastním i národním sebevědomím, a to zcela bez náznaku nabubřelosti, či šovinismu (ať už zní český ekvivalent tohoto slova jakkoli). Zkrátka interpretace přesvědčivá a oddaná.

Orchestr poté doprovodil sólistku Chloë Hanslip ve Skotské fantazii Maxe Brucha. Přiznávám, že toto dílo mne nikdy příliš neoslovilo – vždy mě ohromí obrovským nafukováním vlastního materiálu, které dusí (určitým způsobem velice přitažlivou) látku lidových motivů načančaným orchestrálním přepisem a je celkově jakoby přislazené umělým sladidlem. Ani tentokráte nevyvolalo dílo nadšení a obrat v mém přesvědčení, ale musím zde říci, že samotné hraní Chloë Hanslip už mě nejednou roztřáslo. Skutečný smysl pro píseň, zdálo se, podtrhoval vše, co dělala. Také krása jejího tónu a dokonalá lyričnost čišela i z Bruchových plamennějších pasáží. Přemíru těžkopádnosti, zapsanou v notách orchestrálního doprovodu, sólistka dosti kompenzovala svěžestí a upřímností svého přednesu. Ve druhé větě, na motiv nápěvu z písně „The Dusty Miller“, kde kontrabasy po dudácku mečí ve veselém skotském duchu, učinil její ryzí temperament takovou náladu méně spornou než bývá obvykle. S jistotou hrající Chloë Hanslip nečinily dvojhmaty evidentně žádné potíže. Její přirozená výmluvnost se opět prosadila ve třetí větě ve variacích na téma písně ‘I’m a doun for lack o’Johnnie’, aby zde napravila přecitlivělost Bruchova zacházení s překrásnou melodií. Potěchou byly samy o sobě některé tmavší tóny jejích závěrečných pasáží. V poslední větě proplula Hanslip technickými výzvami a dokázala vyjádřit intimitu a duchovnost, která je u tohoto díla slyšet jen zřídka. Vůbec poprvé jsem navštívil koncert Chloë Hanslip a velice příjemně jsem byl překvapen – ač bych si snad jen přál, aby to bývalo bylo s hudbou, která je mi milejší.

Osmá Dvořákova symfonie je naopak dílem, pro které jsem vždy nacházel zalíbení. Navíc, český orchestr i dirigent, oba hodni své úcty, by měli nabídnout krásné a příjemné představení. A přesně díky této kombinaci orchestru a dirigenta jsme měli možnost slyšet skutečně kvalitní interpretaci. Dvořákova „Osmá“ není typem symfonie ve znamení zápasu. Nesnaží se sdělit řešení jakýchkoli konfliktů. Spíše může na člověka působit jako dílo vyjadřující klid z už vyřešeného. Dirigent proto čelí výzvě nenechat dílo vyznět strojeně a samolibě, a nevytvořit přitom pouze předstírané drama. To se Peškovi zajisté povedlo. Již úvodní Allegro con brio s úchvatným rytmicky veselým popěvkem navodilo dojem hlubokého uvolnění a pohody. Ale jistě, tu a tam se slunko schovalo za mraky (jsem snad jediný, ve kterém vždy vyvolá tato symfonie meteorologické asociace?), ale Pešek odolával byť sebemenšímu pokušení v tomto smyslu přehánět. Jak rychle se mraky objevily, stejně tak rychle se rozehnaly. Dřeva a lesní rohy hrály v této rozzářené části věty citlivě se vznešenou delikátností. V Adagiu druhé věty vysvitla zpřízněná záře –svým způsobem více stabilní nálada, schopna pojmout a neutralizovat jakékoli dočasné trhliny, či jiné rušivé vlivy, které by mohly nastat. Spojující klenba takové rovnováhy, držící pohromadě hudební fragmenty serenády a ptačího zpěvu, vesnické kapely a jemného vánku, vypovídá o hlubokém klidu, na tomto koncertě tak nádherně zachyceném.

Třetí věta, v náladě Dumky, začíná lehce melancholicky, ale této melancholie si dopřává záměrně. Poté ustupuje některým pastorálně průzračným pasážím, jarem pučícím v probouzející se život, kde o sobě smyčce ČNSO dávaly velice efektně vědět. Podzimní finále - Allegro ma non troppo – přináší, spíše než předzvěst zimy, klidnou náladu spokojené sklizně úrody a slávy na její počest. Peškovo nádherně prostorné pojetí, zejména prvního tématu (to je ono téma, často označované za Elgarovské) a veselá bujarost lidového tance a jeho variací posléze ustoupila jemnému klidu. Ačkoliv symfonie končí dalším výbuchem hektické hudby, bylo zřejmé, že záměrem Peškovy interpretace bylo zdůraznit její pastorální průzračnost. Celý koncert tak dospěl k velice uspokojivému závěru.
Český národní symfonický orchestr nepřekvapil ani neoslnil – tak či onak, Pešek není typem dirigenta, který by se o to snažil. Co se orchestru podařilo předvést (zejména ve Dvořákovi), bylo oddané hraní plné opravdového porozumění v zájmu posloužit svými značnými schopnostmi hudbě, spíše než vlastnímu „image“. Kéž by to spolu s dirigenty mohly vždy předvést i orchestry slavnější a déle zavedené!

autor: Glyn Pursglove

Noty, body, sekundy s ČNSO (kráceno)

Olga Heidingsfeldová napsala tuhle reportáž z tak trochu sportovního klání Českého národního symfonického orchestru:

Poslední únorový den (28.2.2007) jsem vyslechla koncert Českého národního symfonického orchestru. Řídil Libor Pešek a dávali Mahlerovu Pátou. ČNSO jsem naposledy slyšela před několika lety s Paulem Freemanem. Včerejší koncert s L. Peškem měl atmosféru a bylo příjemné vidět v Rudolfinu orchestr, který se netváří, jako že je to otrava - sedět tam a hrát. Patřím k obdivovatelům Libora Peška a jeho pojetí Mahlera by se mi bylo líbilo. Tady ovšem musím s výčtem pozitiv přestat, protože ani tato dirigentská legenda nedokázala zařídit, aby zvuk orchestru byl kompaktní. Jednotlivé sekce hrály izolovaně a kdyby to dávala televize jako sportovní přenos, komentátor by musel hlásit: „Zdá se, že lyrické smyčce nebudou stačit na agresivní žestě. Ale to už se nám o slovo hlásí nažhavená dřeva. A do hry ještě jistě promluví hlavní favorit, bicí“. Ale abych jenom nehledala hnidy - velká smyčcová plocha v Adagiettu vyšla úžasně, až mrazilo (smyčce se tu kromě harfy neměly s kým prát). A ke konci se zlepšila i celková zvuková stránka, takže jsem si říkala, možná, že kdyby to teď vzali ještě jednou…Aplaus byl ovšem velký a rozdalo se taky dost kytic. Nejvíc dostali hráči na žesťové nástroje (3), pak dirigent a smyčce (po 1), ostatní, pokud jsem si všimla, nic. Z toho by se dalo usoudit, že žestě vyhrály.

Koho tenhle první soukromý “symfoňák” v ČR blíže zajímá, může si přečíst rozhovor s jeho zakladatelem J. Hasenöhrlem "Všicni jsou KMČ"